Základní části samočinného počítače
Běžný samočinný počítač býval složen z pětice základních částí, které pracovaly na různých konstrukčních principech. Jednalo se o vstupní zařízení, paměť, řadič, aritmetickou jednotku a výstupní zařízení. Toto základní rozčlenění samočinného počítače se nazývá podle svého tvůrce, amerického matematika Johna von Neumanna (1903–1957) „von Neumannova architektura“. Jedním z hlavních znaků „von Neumannova stroje“, a tedy i samočinného počítače, je též nezávislost struktury stroje na typu řešené úlohy, přičemž počítač se programuje obsahem paměti [1].
Von Neumanova architektura počítače
Vstupní zařízení je určeno pro vkládání dat do počítače. Paměť je zařízení určené k uchování informací, příkazů a čísel v elektronické podobě. Řadič řídí chod celého stroje podle programu uloženého v paměti. Aritmetická jednotka je část číslicového počítače, ve které se provádějí aritmetické a jiné (např. logické) operace. Výstupní jednotka umožňuje výstup informací z počítače a převádí je do tvaru srozumitelného pro člověka. Hrubé blokové schéma počítače „von Neumannovy architektury“ vynalezené v polovině 40. let minulého století platí v takřka nepozměněné podobě i v současnosti pro většinu sériově vyráběných počítačů na celém světě [2].
Prameny
[1] HLAVIČKA, J., Architektura počítačů. Praha 1998, s. 8.
[2] Tamtéž, s. 9.
Von Neumannova architektura
Teoretický model výpočetního systému, podle něhož v podstatě pracuje každý číslicový počítač.
Jeho základem je systém řízený programem, který je uložen s daty společně v paměti.
U zrodu jeho koncepce stál americký matematik John von Neumann.
